Základem rakousko-uherské c. a k. armády byly řadové pěší pluky. Před začátkem války byly postaveny 102 pluky během války přibylo dalších 20. Každý nesl jako název jméno svého čestného majitele, v případě 42. pěšího pluku to byl vévoda Ernst August von Cumberland.
Pěší pluk se skládal ze 4 polních praporů po 4 rotách, 3-4 kulometných oddílů, týlové a technické čety. Jeho tabulkový stav činil na začátku války 4500 mužů, 400 koní a 70 povozů, skutečné stavy v průběhu bojů rychle klesaly a koncem války dosahovaly pouhých 50% uvedených počtů. Pěší pluky zpravidla bojovaly ve stavu pěší divize, skládající se ze 14 pěších praporů, jezdecké eskadrony, polního kanónového pluku, polního houfnicového pluku, technické a týlové jednotky. Její stav dosahoval na začátku války až. 20 000 mužů, 300 jezdců, 28 kulometů, 42 děl a 1000 povozů. Mužstvo do hodnosti četaře bylo vyzbrojeno opakovací puškou Mannlicher M 95, ráže 8mm a bodákem, cyklisté, jízdní vojáci a vodiči transportních koní karabinou Mannlicher M95 a bodákem. Důstojníci šavlí a pistolí. Každý prapor měl dva kulomety Schwarzlose M 9/12 ráže 8mm, obsluha byla vyzbrojena pistolí a bodákem. V průběhu války se zvyšoval počet kulometů, pluk dostal děla ráže 37 mm, minomety různých ráží, vojáci byli vyzbrojeni ručními granáty a granátomety nasazovanými na pušky. Později se ve velkém počtu zaváděly plamenomety a používaly bojové plyny.
Vznik pluku se datuje do dávné historie kdy v roce 1674 na základě konvence mezi římským císařem a Johanem Hartmanem, biskupem würzburgským a bamberským, jako tzv. Mieth-Regiment. V císařské službě byl ponechán pod podmínkou, že bude nasazen pouze ve Franckém kraji. V roce 1685 byl zcela převeden do císařské služby a jeho majitelem se stal generálmajor (pozdější polní zbrojmistr) Hans Carl hrabě Thüngen. Následně používal jména střídajících se majitelů až do roku 1769, kdy byl očíslován jako Infanterie-Regiment Nr. 42. Kromě jiného v roce 1860 poskytl jeden ze svých praporů pro zřízení Infanterie-Regiment Nr. 73 a v roce 1883 pro Infanterie-Regiment Nr. 92. Až do roku 1806 se jeho příslušníci rekrutovali převážně z Franckého kraje, které v letech 1771 až 1781 doplňovali odvedenci z Chebského kraje a v letech 1782 až 1807 z Haliče a Bukoviny. Od roku 1807 jeho doplňování převzal Žatecký kraj a v roce 1818 Litoměřický kraj. Po vytvoření doplňovacích okresních velitelství přísun nováčků zabezpečovalo Doplňovací Okresní Velitelství Terezín.
Během své existence pluk vystřídal téměř čtyři desítky mírových posádek na celém území monarchie a zúčastnil se řady válečných tažení. Z teritoria pozdějšího Československa byl dislokován v Banské Bystrici (1700 až 1708), Košicích (1735 až 1739), Levoči (1739 až 1740), Chebu (1748 až 1752), Znojmě (1752 až 1753), Brně (1753 až 1754), Chebu (1763 až 1790 a 1798 až 1805), Lovosicích (1806 až 1808), Chebu (1808 až 1813), Litoměřicích (1817 až 1823), Terezíně (1823 až 1846), Praze (1846 až 1849), Českých Budějovicích (1852 až 1853), Bratislavě (1855 až 1858), Komárně (1858 až 1860), Terezíně (1871 až 1887), Hradci Králové (1891 až 1910) a Terezíně (od 1910). Část praporů ale byla ubytována odloučeně od plukovního velitelství, takže např. v roce 1910 se 1. prapor nacházel v Kadani a 4. prapor v Bosně a Hercegovině (nejdříve v posádce Avtovac, tj. na silnici spojující Dubrovník s Goražde a od roku 1913 v posádce Nevesinje, tj. jižně od Sarajeva).
Od umístění plukovního velitelství v Hradci Králové se v jeho čele vystřídali: plk. Philipp Niklas (od 1890), plk. Vinzenz Lehmann (od 1895), plk. Carl Klarner (od 1899), plk. Joseph Achberger (od 1905), plk. Joseph Weiss (1909) a plk. Carl Wöllner (od 1912). Posledním, v dané době již jen čestným majitelem pluku byl od roku 1879 Ernst August Herzog von Cumberland, Herzog zu Braunschweig und Lüneburg. Po vypuknutí I. světové války pluk odešel na bojiště a do mírové posádky se jako organizovaný celek nevrátil. V Terezíně zůstal pouze náhradní prapor, který organizoval odesílání doplňků v podobě pochodových praporů k bojujícímu pluku. Na základě tohoto praporu se na sklonku roku 1918 v posádce obnovil pěší pluk 42, tvořící součást nově vytvořené čs. armády.
42. pěší pluk (IR 42) posádkou v Terezíně byl doplňován branci z tehdejších severočeských okresů Litoměřice, Roudnice, Ústí nad Labem, Děčín, Rumburk a Šluknov, 14% jeho stavu tvořili odvedenci české národnosti. V Kamenickém Šenově bylo odvedeno nejvíce branců právě k tomuto pluku, více jak jedna třetina, přibližně 600 mužů. Padlo jich, nebo zemřelo na následky zranění kolem 50.
IR 42 se zapojil do bojů hned začátkem války. První tři pěší prapory se začlenily do 29. pěší divize a 14.srpna 1914 odjeli na srbskou frontu. Bojovaly až do 15.prosince u Šabace, Kolumbary a Bělehradu. Během tohoto tažení padlo 16 důstojníků, 343 osob mužstva, zraněno bylo 50 důstojníků, 1793 mužů, pohřešováno bylo 24 důstojníků a 552 muži.V lednu 1915 byla celá 29. divize stažena ze srbské fronty a přemístěna na ruskou frontu do Karpat, kde Rakušané ustupovali před ofensivou. V únoru 1915 svedli v oblasti Dukelského průsmyku těžké boje s Rusi. Od března začal rakouský protiútok, který skončil osvobozením Lvova (Lembergu). Pak následoval přesun do Haliče, kde až do června 1916 probíhali poziční boje u Sopanova. Ofenziva zatlačila Rakušany zpět až na své hranice. Po rakouském protiútoku, pluk až do prosince strávil v pozičních bojích u Merwy. Pak byl přesunut do Stochova u Kovelu, zde pobyl dalších 7 měsíců v pozičních bojích. Zde vojáci zřídili zeleninovou zahradu o výměře 4 ha pro doplnění jídelníčku, dílny na opravu výstroje a výzbroje. Postavili i kantýny, kde se podával čaj, káva i pivo, vojáci se scházeli a bavili po těžké službě. Válečná pomoc jim zasílala knihy do knihovny a hudební nástroje. Vystavěli i ozdravovnu pro důstojníky i vojáky a zařízení pro výrobu sodovky. Tuto idylu přerušila v červnu 1917 Kerenského ofensiva v prostoru Koniuchy a Zborova. Ta způsobila pluku ztráty 27 mrtvých a 81 raněných mužů. V srpnu byl pluk stažen z fronty do reservy v Krušinici. Zde byl zřízen oddíl 30 mužů odstřelovačů, vyzbrojených v té době velkou novinkou, puškami se zaměřovacími dalekohledy.
Zde je 22. září 1917 zastihl rozkaz k přesunu na italské bojiště. Po navagonování je čekal přejezd přes Halič, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko k řece Soče, italsky Isonzo, nedaleko Terstu kde právě probíhala velká 12. bitva. Zde poprvé dostali všichni vojáci ocelové přilby. K 15. říjnu byl stav pluku 110 důstojníků, 2155 mužů, 32 kulometů a 2 děla. Když pluk dorazil na frontu, ofensiva už byla v plném proudu, Rakušané a Němci prolomili italskou obranu a hnali nepřítele hluboko do vnitrozemí. 42 IR postupoval za útočícími jednotkami a v polovině listopadu došel poblíž Negrisia k řece Piavě, kde setrval v pozičních bojích až do března 1918. Zde se již naplno projevily potíže se zásobováním potravinami.
V dubnu následoval přesun do jižních Tyrol. Poblíž San Vita pluk intenzivně cvičil boj v horském terénu, granátové útoky a hlavně použití plynových masek.
Od června 1917 byl nasazen do Canove u Assiaga, kde se zúčastnil jednoho z největších střetnutí s nepřítelem ve své historii. V rámci 104. pěší brigády měl dobýt nepřátelská postavení pod horou Monte Lemerle nad Canove, bráněné 48. britskou divizi. Útok začal ve 3 hodiny ráno 15.6.1918 bubnovou palbou z děl všech ráží, za použití granátů plněných bojovými plyny. Podél nádraží Gaiga postupující rakouské jednotky se dostaly pod silnou dělostřeleckou a minometnou palbu, ale přesto kolem 8. hodiny ráno dobyly I. obranné postavení Angličanů a postupovaly dál. Útok na TI. postavení bráněné drátěnými zátarasy a silnou kulometnou palbou nebyl podporován vlastním dělostřelectvem pro zničené telefonní spojení a musel se zastavit. Pluk byl silnou dělostřelbou přibit na místě a decimován. Nebylo telefonní spojení ani spojky vyslané v vyššímu velitelství pro pomoc nedošli. Vojáci byli pod uzavírací palbou nepřítele a nemohli ustoupit. Situace byla kritická, čekal se protiútok. Až večer přišel rozkaz k ústupu na výchozí pozice. Tma dovolila postupně, po vlnách, za silné palby, stáhnout zbytek těžce zkoušené jednotky. Nebylo možno dopravit raněné zpět ke svým. Byli soustředěni na jedno místo a tam zanecháni protivníkovi. Všichni padli do zajetí. Stahování zbytku jednotky trvalo až do půlnoci, kdy se unavení, hladoví, žízniví a často ranění vojáci v roztrhaných uniformách dostali na staré postavení u Roncalta.
Při těžkých bojích ztratil pluk mnoho vojáků. Padlo 9 důstojníků, mezi nimi i Karl Massanetz, význačný kamenicko-šenovský rodák , sklářský návrhář a řemeslník. Dále padlo 58 mužů, zraněno bylo 14 důstojníků a 330 mužů, do zajetí se dostalo 23 důstojníků a 388 mužů,-pohřešováno bylo 417 vojáků. Někteří se během několika dnů vrátili, ale přesto ztráty pluku byly kolem 40% jeho stavu.
Další dny pokračovaly dělostřelecké a kulometné přestřelky. Jídlo se dováželo ze vzdálenějších míst po silnici pod nepřátelskou palbou. Povozy s menáží byly oblíbeným cílem, často vojáci dostali jídlo studené nebo vůbec žádné. Letecké nálety na postavení, málo jídla, spaní pod stany za špatného počasí bez pokrývek, (před útokem je museli odevzdat) a zima způsobily značnou únavu a nemoci. Angličané byli mladí, silní, dobře živení muži. Nemuseli si kopat zákopy a opevňovat postavení, to jim zbudovali Italové. V zákopech měly důkladné kryty, zařízené jako ubytovny. Ráno dostávali čaj, chleba a slaninu, v poledne rostbíf nebo guláš s brambory a zeleninou, večer čaj, chléb a marmeládu. Při deštivém počasí měli všichni nepromokavé pláštěnky. Rakušané leželi v otevřených zákopech, pod stany nebo v nouzově postavených barácích.
Dostávali denně 360 gramů chleba, kus salámu nebo sýra a 2 kávové konzervy. Oběd byl z kusu masa a vařené sušené zeleniny, zvané ostnatý drát. Boje pokračovali do 2. července, kdy byl pluk stažen k odpočinku do tábora Pusterle. Pro nedostatek jídla a prodělané těžkosti rostla nemocnost, zejména střevní obtíže, ve špitále skončilo 378 vojáků. Nemoci postihli hlavně specialisty, např. kulometný oddíl měl 4 kulomety ale jen 2 muže vycvičené obsluhy.
Na své pozice v Canove se pluk vrátil 20. července a pokračoval v pozičních bojích. Pak se střídali zhruba v měsíčních intervalech odpočinek v Pusterle a boje u Assiaga. Tam byla například zřízena radiová stanice na odposlouchávání nepřátelských šifrovaných zpráv.
U vojska se čím dál více projevovala nechuť a únava z války. Po 30. říjnu se začaly objevovat zprávy, že české a maďarské pluky se vrací domů. Pak byl l.listopadu vydán rozkaz k odchodu pluku na rakouské hranice. Silnice byly ucpány téměř neorganizovanými kolonami vojska, docházelo k rabování skladů civilisty i vojáky. 4. listopadu se od generála, jedoucího v autě s bílou vlajkou, dozvídají že bylo podepsáno příměří. Vypukne ohromný jásot, že je konečně mír. V Bolzanu je mezi vojáky rozdělen zbytek plukovní pokladny, 830 korun a spáleny tajné písemnosti. Cesta pokračuje přes Brennerský průsmyk do Innsbruku a Hallu na nádraží, 9. listopadu vyjíždí vlak na Prahu, odkud se vojáci 42. IR 11.11.1918 rozjedou do svých domovů.
MARSCHBATAILLON 1/42
Maršbatalion neboli pochodový prapor byl útvar, který se stavěl ze základního kádru důstojníků pluku, povolaných záložních důstojníků a rezervistů a záložních rezervistů mužstva v případě mobilizace. Sloužil k doplnění stavu pluku oslabeného v bojích, nebo byl samostatně nasazen v rámci divize na bojišti.
Po vyhlášeni mobilizace 28.7.1914 byl pochodový prapor sestaven v Terezíně z povolaných záloh, vystrojen, vyzbrojen a po krátkém výcviku odpochodoval do Milovic. Zde se zformoval z dalších pochodových praporů 18. pochodový pluk. Ten nastoupil 19.8. do vagónů a odjel přes Krakov do Jaroslavi do Haliče, kam dojel 22.8. a nastoupil k ruským hranicím, ty překročil 29.8. u Tomašova a už 6.9. se zapojil do bojů u Rawy Ruské a postupoval vpřed. Jak začala ruská ofensiva, pluk ustoupil přes Jaslo k zasněženým Karpatům do prostoru Gorlice. Potom s velkými obtížemi postupoval vpřed do Jaroslavi, kde se 12. 10. zapojil do bojů. Při dalším ruském protiútoku opět ustupuje. U Mlýnu se setkal s litoměřickým 9. zeměbraneckým plukem, kde sloužilo mnoho mužů z Kamenického Šenova. Další dny ustupuje přes Krosno až na slovenské hranice. Pak postupuje na sever ke Gorlici a zastaví se u Olšiny, kde probíhají prudké bodákové útoky. Když se stáhl 26.12.1914 do Gorlice, z celého 18. pochodového pluku zbyli pouze 2 důstojníci a 28 mužů, z I / 42 pouze 4 muži, ostatní padli, byli zranění, nemocní nebo nezvěstní. Prapor byl rozpuštěn a muži rozděleni k jiným útvarům.
I.B. IV./42
Čtvrté prapory pěších pluků zpravidla sloužily v jiné zemi monarchie. Posádkovým městem IV / 42 bylo Nevesinje v Bosně. Ihned po sarajevském atentátu, byl vydán rozkaz praporu k obsazení srbsko-černohorské hranice. Proběhla mobilizace a výcvik jednotek. 8. srpna začíná útok na Černou horu,
prapor se od 14.8. zapojil do bojů o Troglav, Autovac a Medjugorje. Po bojích se vrátil do pevnosti Trebinje, kde také sloužil 9. litoměřický zeměbranecký pluk.
Po 9.9. ho čekal přesun na srbskou frontu, boje u Srebrenice a Pale, začátkem října ofensiva u Šabace, v prosinci boje u Kolubary. Před Vánocemi 1914 byl stažen z fronty k odpočinku. V zimě cvičil a stavěl postavení u Šibu. 11.května 1915 byl navagónován a odjel na italské hranice do Canale v údolí Soči (Isonzo).
23.května začala válka s Itálií. Prapor se dostal k Monfalcone, kde hlídal pobřeží a vojáci mohli sledovat námořní boje v Panzánském zálivu. Pak přišel rozkaz k přesunu na planinu Doberdo, kde se od 30.6. zapojil do probíhající I. sočské bitvy. Zde zuřili prudké boje muže proti muži, nepřátelské zákopy byly vzdáleny pouhých 100 metrů a útok stíhal protiútok. Těžká dělostřelecká palba z děl všech kalibrů od Monte Cosich ve skalnaté vápencové krajině, kde se nedaly kopat hluboké zákopy způsobovala vojákům velké ztráty. Protože vojáci neměli ocelové přilby – byly zavedeny až v roce 1916, nejčastější byla zranění hlavy od letících úlomků skal. Od 7. do 26.července proběhla II. sočská bitva za nasazení desetitisíců italských vojáků. Dělostřelecká příprava trvala několik dni, vystřílená munice se počítala na miliony střel. V italských dělostřeleckých posicích nebyl dostatek místa, děla stála v rozestupu několika metrů. Když děla přenesla palbu do hloubky, vyrazily do umlčeného území, pokrytého kusy oceli, krátery, sutí a padlými, plného čpavého dýmu a prachu, masy pěchoty.
Sled za sledem se hnal za obrovských ztrát do ožívající palby kulometů, rozbitých drátěných zátarasů v předpolí obránců a ke zteči na bodák. Útočníci, kterým se podařilo v okamžicích nejprudšího boje vniknout do rakousko-uherských zákopů, byli pobíjeni v soubojích muže proti muži. Na braní zajatců v této řeži, v níž přestávaly působit jakékoliv zábrany a prosadil se jen pud sebezáchovy, nebyl čas. Rozhodovaly sekundy, kdo se rozpakoval zabít, byl zabit. Po opakujících se vlnách ztečí a protiztečí byli lidé na obou stranách tak vyčerpám, že mnozí již nebyli schopni udržet v ruce zbraň a pohybovat se po bojišti, zůstávali apaticky stát nebo ležet na miste. Z pluků o třech až čtyřech tisících mužů se po několika bitevních dnech vracely hloučky o padesátí či šedesáti vojácích. Tyto otřesené a vyčerpané zbytky nasazených pluků byly stahovány za frontu, doplněny posilami přímo z přijíždějících vlaků a znovu posílány do boje. Prapor ztratil v II.bitvě 163 mrtvých, 874 zraněných, 19 nemocných a 215 pohřešovaných.
Koncem září přišel rozkaz k stažení z fronty a k odjezdu zpět do Srbska. Začátkem října pluk bojoval u Bělehradu, po jeho obsazení patroloval v ulicích. Až do Vánoc se účastnil srbského tažení, v lednu 1916 odešel do Černé hory a pak Albánie. V únoru následoval přesun do Itálie do Jižních Tyrol, kde se 15.5. zapojil do ofensivy u Rovereta , 29.5. byl vystřídán a poslán do bojů v údolí Bosina.
27.6. čekal vojáky opět nástup do vagónů a odjezd na východ do Haliče. Od 26.8. byl prapor nasazen v Bukovině v oblasti Kirlibaby, na kótu 1318m. Zde se zapojil do těžkých posičních bojů až do června 1917. Protože se prapor zdržel dlouhou dobu na stejném místě, vojáci vybudovali v rozlehlém horském prostoru síť zákopů, spojovacích zákopů, přístupových cest a pozorovatelen. Zřídili i lanovou dráhu na dopravu potravin, munice, výstroje, ostnatého drátu a dřeva na topení až na horské vrcholy. Postavili si i lázně s teplou vodou, polní kino a kantýny, kde se dalo koupit uzené maso, špek, salám, vejce, káva i kořalka.
V červenci a srpnu, po ofensivě na Bugu bojoval prapor v Rumunsku a Moldávii, od prosince 1917 byl v Haliči u Krogulce. V ruské armádě po říjnové revoluci byl hluboký rozklad, vojáci nebojovali, přes linie přecházeli zpět zajetí rakouští vojáci. Rusové prodali za láhev rumu nebo balíček tabáku vše, uniformy, boty, zbraně, kulomety, koně, povozy i děla.
4.března 1918 podepsalo Rakousko-Uhersko mírovou smlouvu s bolševickým Ruskem a to už byl prapor opět na cestě do Itálie.
Zde byl v Negri zformován z praporu IV. / 42 a chomutovských praporů II. / 92 a IV. / 92 nový IR 137, po výcviku odešel v červnu na Piavu, kde bojoval do konce října. Po zprávách o vzniku nových států a odchodu pluků z fronty, nastoupil cestu přes Udine do dnešní Goricie ve Slovinsku, odkud 12.11.odjíždí vlakem domů. V Gratzu dostane pluk rozkaz od vlády Deutschbehmen k návratu a vojenskému zajištění území. Vojáci české národnosti pluk opustili a vrátili se domů přes Vídeň, Němci pokračovali přes Linec, Pasov, Regensburk a Cheb do Chomutova , kam přijeli 18.1istopadu
I po válce se bývalí příslušníci IR 42 pravidelně setkávali. Jedno ze setkání proběhlo v roce 1936 v Kamenickém Senově. Při této příležitosti byl pomník věnovaný obětem války ozdoben iniciálami pluku.
V roce 1933 byla vydána kniha Dějiny pluku IR 42, popisující jeho historii od založení v roce 1674 do roku 1918. Knihu sepsal kolektiv bývalých příslušníků pluku, hlavně důstojníků, podle svých vzpomínek a zachovaných dokumentů a fotografií.